Po stopách arm. generála Ludvíka Svobody

Tuto sobotu se v Hroznatíně na Vysočině připomínalo 122. výročí narození československého prezidenta, účastníka dvou světových válek, bojujícího za svobodu svého národa, armádního generála Ludvíka Svobody.

Již po jedenácté se uskutečnil pochod "Po stopách armádního generála Ludvíka Svobody", organizovaný Klubem českých turistů z Trnavy u Třebíče.

Během shromáždění zaznělo několik proslovů a zdravic, z nichž jsme vybrali projev PhDr. Miroslavy Polákové, Ph.D., z Uherského Brodu

Vážený pane prezidente,

je tomu již téměř 50 let, co jsem měla tu čest stát v davu dětí před Muzeem Jana Ámose Komenského v Uherském Brodě a dívat se do tváře člověku, kterého předcházela pověst velké, doposud žijící osobnosti českého národa. Přestože jsem ještě neměla tolik rozumu, vryl se mi tento okamžik pevně do paměti. Vidím Vaši tvář, jakoby to bylo včera. Přesně si pamatuji, že jste se usmíval, avšak ve Vaší tváři se zračilo něco vážného. Nevěděla jsem proč.

Tehdy se mnou prožívalo Vaši přítomnost celé město. Vždyť jste byl náš. Nebyl jste jenom prezident, hrdina od Dukly a velitel I. čs. armádního sboru v SSSR, ale také čestný občan města Uherského Brodu. Tehdy jsem ještě nevěděla, jaké byly Vaše vzpomínky. Nevěděla jsem, že jste přijel do Brodu v den vítězství, 9. května 1945, a z drahých příbuzných Vás očekával jenom tchán Eduard Stratil. Všichni ostatní už nebyli mezi živými.

I když dnes již není doba na psaní dlouhých dopisů, rozhodla jsem se využít této možnosti, abych Vám, vážený a mně tolik drahý, pane prezidente, napsala. Není pravděpodobné, že někdy budete má slova číst. Adresuji svá slova Vám, ale také všem lidem, kteří měli to životní štěstí se s Vámi setkat a nezapomínají.

Pane prezidente,

jsou to už dva roky, co jsem na tomto místě hovořila o rodině ze strany Vaší drahé a statečné ženy Ireny, rozené Stratilové. Hovořila jsem o rodině, která zanechala nesmazatelnou stopu v Uherském Brodě - na místě zvaném Předbranský mlýn. Jenomže dějiny jsou kruté. Jsou spojeny se zapomínáním. A i kdyby byla napsána kniha o rodině Stratilových, stejně by ji dnes koupilo jenom málo lidí, protože knihy jsou drahé a mladá generace přestává číst. V bytech jsou velké obrazovky, ale povědomí o hrdinné národní minulosti se pomalu, ale jistě vytrácí do neznáma. Stydím se to vyslovit, ale lidé v současnosti o Vás vědí jenom zprostředkovaně a bohužel jenom to, co se momentálně hodí.

Vážený pane prezidente,

nejsem si jista, zda Vás ještě dnešní generace zná v celé pravdě, jaký jste skutečně byl. Těžce se vzpomíná, jakou smrtí odešli ze světa vaši nejbližší příbuzní, počínaje Vaším bratrem na srbské frontě v době I. světové války, přes švagry a tchýni až po Vašeho milovaného syna Miroslava, jehož mladý život byl ukončen fenolovou injekcí 7. 3. 1942 v Mauthausenu.

Pane armádní generále Ludvíku Svobodo,

pro naši doposud žijící generaci jste se stal symbolem národního hrdinství a neutuchající pravdy a spravedlnosti. Stejně tak se symbolem dobroty, lásky a pravdy stala i Vaše žena Irena, zakladatelka vesniček SOS, a také Vaše milovaná, zde přítomná dcera, paní Zoe Klusáková - Svobodová. Také jim patří velké poděkování a nezapomnění.

Pane prezidente,

život není přímočarý, stejně jako lidská paměť. Stále je o co bojovat. Váš velký pomník stojí ve Svidníku, jméno rodiny Stratilovy a Vašeho zavražděného syna Miroslava je vytesáno do mramoru na schodech ve městě Uherský Brod. Je to sice jenom kámen, avšak kameny naštěstí hovoří po celá staletí. A já si z místa, kde jste se narodil a kde stojí Váš pamětní kámen, přeji, aby nejenom studené nápisy v kameni připomínaly Vaše jméno, ale abyste nikdy nezkameněl v paměti našeho národa.

Vaše

Miroslava Poláková


Foto: PhDr. Jana Görčöšová